Ale co když někdo zlobí tím, že si hraje? Uplynulo pouhých osmačtyřicet minut z nového dne, když si bystré oko kamery, respektive lidská bulva za ní všimla podivného konání smíšeného páru u vánočního stromu. Dvojice projevovala enormní zájem o specifický objekt. O koule. Velké, kulaté a betonové. Nejprve zkoumala, která z ozdob náměstí je uvolněná, a když jednu z nich objevila, jala se s ní dělat psí kusy.
Mužský element s drsňáckým chmýřím pod nosem se nejprve pokusil získat půl kladného bodu za napodobení Atlase a zvednout kouli nad hlavu. Když koule ani po maximálním úsilí nepřerušila kontakt se zemí, vytřepal vyčerpaná kuřecí křidýlka a nejspíš zhodnotil, že na tohle vážně nemá muskulaturu. Následně se jal okouzlovat již tak zjihlé dívčí srdce fotbalovými parádičkami. Kdo někdy hrál kopanou s metrák těžkou merunou, jistě tuší, že střela placírkou je jen o něco lepší než prosté bodlo. Asi jako narvat prst do vosího hnízda místo sršního. To jinoch v opilecké pýše zjevně netušil. Než si stihl způsobit vážnější zranění než naražený kotník, přerušil jeho dovádění modrý maják přijíždějící hlídky.
S koulí u nohy se mládeneček nadechl k nějaké těžko uvěřitelné historce, nicméně zůstalo u nádechu. Jeden ze strážníků totiž do vzduchu vykreslil obdélník a ukázal ke kameře. Mladík sklopil hlavu a prohlásil, že žádný VAR nebude potřeba. Vzápětí odložil falešnou hrdost a počal se kát. Ku kání se vzápětí přidala i jeho partnerka a společnými silami vrátili kouli zpět na místo. Jako pokání po kání pak odříkali „od poklopu ku poklopu Kyklop kouli koulí“ a opustili naše město sice bez červené, zato s důrazným varováním.