Kdo se trochu vyzná v železnicích, tuší, že je brázdí expresy, rychlíky i couráky, přičemž se rozdíl mezi nimi, alespoň v tuzemsku, leckdy stírá stejně snadno jako rosa na kolejích. Každopádně již od počátku železnice se traduje, že stanovené časové limity se musí dodržovat stůj, co stůj. Což platí pro všechna zařízení, ať již jde o vechtrovnu, magacín či hajzung. Zkrátka dráhy nejsou holubník. Jedno takové pošmourné ráno byli strážníci přivoláni, aby na nádraží vyřešili specifický problém s průchodností. Naštěstí nešlo o již legendární souboj na nože mezi zaměstnancem c. k. státních drah a chovatelkou králíků o mlíčí rostoucí na železničním svršku, jak o tom zpívá známá kramářská píseň. Šlo vlastně o ho… hodně zvláštní druh zpoždění. Nicméně od začátku. Na strážníky se obrátila poměrně nešťastně znějící obsluha nádražní keramické KNN - komnaty nejvyšší nouze. Postěžovala si, že má trable s ženou, která odmítá, i přes důrazné a opakované výzvy, opustit vykachlíkovanou kabinku. Ačkoliv to nespadá do základních úkolů, které strážníci obvykle plní, odmítnout dámu v nesnázích jim přišlo žinantní, a proto vyrazili na místo, připraveni na vše možné i nemožné. Zákroku nakonec nebylo potřeba. Naštěstí. Ukázalo se totiž, že za délkou pobytu na oné místnosti nebyla zlovůle Temné královny porcelánové mísy, alebrž poněkud delší volání přírody. Inu, nejen glajzy mají své rychlíky a couráky. Nikomu nevznikla škoda, a co mělo, bylo uvolněno, pročež se hlídka otočila na obrtlíku a odjela za dalším případem.