Zatímco většina obyvatel spokojeně dlela a snila, neb ďábelský vynález v podobě budíku bude budit co nevidět, respektive co neslyšet, pár stojáků drželo hlídku v jedné z náleven. Odtud také přišlo tísňové volání.
Na strážníky se obrátila žena, která dle hlasu byla zjevně na lihové vartě již nějakou dobu. Mezi řečí mdle sdělila, že v podniku obtěžuje jakýs neurvalý opilec obsluhu. Hlídka byla na místě dřív, než by poslední host řekl „sitodámeeštějednou“ a jala zkoumat, cože se vlastně stalo. Již na první poslech bylo jasné, že osazenstvo podniku drželo hlídku poctivě, včetně samotné obsluhy, přesto se podařilo strážníkům vypreparovat jádro pudla.
Obsluha a neuctivý host se znali, a to tak, že poměrně důvěrně, neb spolu sdíleli lože i stůl. Tento stav byl již dávno ukončen, leč mužský element měl stále pocit, že má na ten ženský nějaký vliv. Zkušenosti uložené kdesi mezi pivními mozkovými buňkami chtěl zúročit ke dvěma věcem – aby barmanka vyhodila ostatní hosty a udělali si hezké ráno ve dvou, neboť co je krásnějšího, než když muž se ženou snídá. Nebo pije. Nebo… No, každopádně nabyl dojmu, že čím hlasitěji a přízemněji bude své romantické představy nabízet, tím má větší šanci dosáhnout kladného výsledku. Neměl.
Zatímco servírka považovala způsob italské konverzace za běžný, včetně testování mužova i svého hlasového rozsahu a platila mu stejnou mincí, oznamovatelka, konzumentka a host v jedné osobě vyhodnotila situaci jako rizikovou.
Strážníci muži polopaticky vysvětlili, že dnes bude snídat (a vlastně všechno ostatní) sám, což překvapivě snadno pochopil a putyku za ukřivděného mumlání opustil. Následně servírka vypoklonkovala i oznamovatelku a odešla směr studená noc a postel.