Buck na Klondiku v pohodě tahal sáně s páníčkem, soleným hovězím, skalpy a pytlíky zlata jakoby se nechumelilo, i když chumelilo. To jeho hodně vzdálený příbuzný z Hané však pochopil, že by se sáněmi v žáru středoměsta moc parády neudělal. Ostatně, kde u nás taky najít solené hovězí. Horko již nabíralo na síle a sliny dopadaly na dlažbu v dost instantním stavu, když se rozpálenou ulicí prohnalo poněkud bizarní psí spřežení - černý chlupatý jezevčík (asi), který měl tlapky jakoby proběhl pekáčem s oskerušovou marmeládou, táhnoucí seniorské chodítko na kolečkách. Netrvalo dlouho a tahač skončil i s přívěsem ve strážnických rukách.

Nyní však vyvstala otázka, co s ním. Hlídka začala tím, že rozpojila spojení. Psík putoval na dvůr strážnice, kde okamžitě začal debatovat s bratranci ve službě. Diskuse to byla poněkud vášnivá, jelikož zatímco oni dleli v kotcích, on kolem popocházel jako pytlík chipsů. Nafouknutý až hanba. Strážníci mezitím dali hlavy dohromady a ujednotili si, že majitele, respektive majitelku opěrného mobilního prostředku od vidění znají. Postupně shromáždili tolik indicií, že by otec Fura pod gumovou maskou zbledl závistí a vyrazili k domu, kde dotyčná s určitou pravděpodobností bydlela.

U sousedů si domněnky potvrdili, leč tím své štěstí vyčerpali. Na klepání nikdo nereagoval a podle nepodložených zvěstí žena vyrazila před pár hodinami do města, ale zatím se nevrátila (dle jiných verzí zde bydlela před třiceti lety, je v porodnici, odjela na západ). Bez chodítka totiž chodí poměrně těžko. No, a chodítko, respektive jezdítko, měl nejprve pes a nyní strážníci. Na dveře tedy přilípli vzkaz i s telefonním číslem a sousedstvu nakladli na srdce, aby ženu patřičně informovali, kde spřežení hledat. Nic se však nedělo.

Hodiny líně plynuly, pěší hlídka se tu a tam stavila ověřit, zda žena záhadným způsobem neproklouzla pozorným sousedským očím či se snad nebelhá někde v okolí a oříška už dávno přestalo bavit provokovat poněkud drsnější příbuzenstvo (zvláště ve chvíli, kdy si všiml, že si pro jednoho z nich jde psovod a otvírá mu branku). Nakonec nezbylo nic jiného než drožku uložit jako věc nalezenou a nalezence umístit do útulku. Jak už to tak bývá, uplynulo dalších přesně sto dvacet jedna minut a pro psí spřežení si pomalu, ale jistě přišla majitelka.

Strážníci ženě předali vozík a domluvili se na postupu při vyzvednutí chlupatého parťáka. Jako bonus jí doporučili, že pokud na stará kolena nepropadla mushingu, je lepší při návštěvě obchodu přivázat psa k poněkud pevnějšímu objektu, než je vozík s kolečky.