Zadání bylo vždy stejné. Dvě osoby v jednom bytě. Jedna nahoře, druhá dole. Primární úkol zněl dostat postavu zdola nahoru. Důvod, proč se osoba octnula na podlaze, byl pro každou hlídku rozdílný. Dle prvního zadání muže zradil divan, jehož čalounění, hladké jako koalí kožíšek, nekladlo teplákovině žádný odpor a muž po skluzu skončil sedě na zemi. Vzhledem k jeho poněkud rozměrnějším proporcím a zdravotnímu omezení se nedokázal dostat zpět ani za přispění mnohem subtilnější choti. Strážníci pod rouškami stiskli čelisti, napjali svaly, čela jim obsadily krůpěje potu a mise byla splněna. Další hlídka vyjela k obměněné situaci, kdy pobyt mužského člena domácnosti na peršanu byl způsoben již tradiční komplikací. K minimálnímu tření mezi postelí a pyžamem přispěla deka, která dle teleshoppingového démona Horsta Fuchse sice hřála, ale také klouzala jako tiráky při prosincovém stoupání k hraničnímu přechodu. Čelisti, svaly a mise splněna. Zadání zatím posledního úkolu se opět lišilo. Tentokráte byla na vině nearetovaná kolečka u pojízdného křesla, která se v tu nejméně vhodnou chvíli zrádně protočila, čímž posunula kompenzační pomůcku mimo pozadí. I v tomto případě strážníci svou misi splnili v rekordním čase a zapsali se tak v pomyslném žebříčku na čelní místa. Pocit z dobře odvedené práce byl jen takový bonbonek na závěr.