Tedy téměř každý, řidiči východoněmeckých trsátek na kolečkách byli na nepravidelné a kakofonní zvuky zvyklí. Nicméně ostatní byli nejspokojenější, když jejich motor spokojeně předl. Co však, když předl, aniž by běžel? Buď se mohlo jednat o sportovního ducha (myšleno spiritisticky) nebo o něco hmatatelnějšího. Město již zahalila všeobjímající tma a vítr rozšafně proháněl zlatorudé listy smíšené s kelímky od jogurtů, když náhodnou chodkyni zaujal stojící vůz. Na rozdíl od mnohých jiných nebyla uchvácena jeho diamantovou značkou, která pouze v našich končinách vzbuzuje pubescentní konotace, ani nehledala důvod, proč ho nahlásit za špatné stání. Důvodem zaujetí bylo plechové předení. Na duchy bylo ještě brzy, pročež žena vyvodila, že se pod kapotou neschovávají koně, ale kotě. I zželelo se ženě zavřeného tvora, načež se obrátila na strážníky a sdělila jim, že je pod kapotou lapena domestikovaná šelma. Žena a kočička v nesnázích, to je kombinace, kterou drsní muži jen tak neodmítnou, a proto na místo hned vyrazila hlídka. Po příjezdu uniformy nastražily slechy a skutečně, motor předl jako miniaturní verze jaguára. Hodně miniaturní. Stačil jediný pohled, podpořený kuželem baterky a strážníci nalezli vrnící chlupatou kuličku. Na předním kole dlelo černobílé kotě. Na korektní dotaz, či je a co tu dělá, odpovědělo pouhým „miáááuuu“, v kterém bylo obsaženo vše potřebné. Ni jedno oko nezůstalo suché, což však bylo rozhodně vinou alergické reakce a větru. Během okamžiku se potomek šavlozubých tygrů uhnízdil v náručí jednoho ze strážníků, který pochopil, že si právě adoptoval dalšího člena rodiny. A jak kotě řeklo, tak se i stalo. Nebylo potřeba ani reklamní pobídky legendy opuštěných chlupáčů Srstky (nejedná se zahrádkářskou slovní hříčku): „Je to malinký tvoreček, viď. Bez páníčka. Přítulný, viď.“