V jedné části lidové písně padla rada, aby byl do vymezeného prostoru vpuštěn kocour, který vyšťourá hlodavce. O tom, kdo vyšťourá toho kocoura, však již anonymní autor zarytě mlčí. V alternativní druhé sloce písně by to však byli strážníci.
Odbilo poledne a slunce dělalo z odstavených aut drahé grily. Právě v tu chvíli na stálou službu zavolala pozorná svědkyně. Uvedla, že z kapoty zaparkovaného auta se ozývá vrnění. Motor neběžel, klimatizace taky ne. Občasné mňouknutí po chvíli odhalilo původce. Kočku. Na místo hned vyjeli zkušení lákači, aby zkusili dostat kocoura z trouby. Ukázalo se, že bez otevření kapoty to bude nadlidský výkon. Nijak nepomohlo ani univerzální zaklínadlo „čičiči“. Bylo nutné provést radikální řez. Sehnat majitelku vozu.
To se vzápětí podařilo. Ochotná žena rychle odhalila motor, což lov zjednodušilo asi o úžasných sedm procent. V bludišti převodů, trubek, káblů a jiných nezbytných součástí hnacího ústrojí stroje dlelo uhlové kotě. Na rozdíl od tuhých strážnických předloktí bylo černé klubíčko jak živá plastelína, která spadla na podlahu v holičství. Rafinovaně využívalo každého možného i nemožného zákoutí, protékalo minimálními otvory a vzdorovitě mňoukalo. Desítky minut strávili strážníci i majitelka vozu pokusy vměstnat ruce do míst, kam by se s bídou vlezla přežraná úžovka.
Několikrát si strážníci položili parafrázovanou otázku z Williamsovy hry: co je vítězstvím pro kočku v rozpáleném plechovém autě? Asi aby tam co nejdéle vydržela. Ale vzdát to nikdo nechtěl. Ani hlídka, ani řidička a bohužel ani kočka. Po téměř dvou hodinách motorového porodu však kotě s rezignovaným „miáááu“ kapitulovalo a vyšlo na svět. Ve chvíli, kdy majitelka vozu uchopila malé klubíčko do dlaní, věděla, že kotě bude bydlet s ní. Respektive, ona s kotětem.
Gratulujeme hrdé mamince.