Předávání zpráv a žádostí je v dnešní době přece jen o něco snadnější než dříve. Třeba takový Feidippides musel se žádostí o vyslání posil běžet do Sparty (města, nikoliv fotbalového klubu, to by běžel fakt zbytečně) dvě stě sedmdesát kilometrů. To je asi jako z Přerova do Prahy po D1. Dnes by to autem zvládl rychleji (no, po D1 asi ne). Samozřejmě si Atéňané mohli brnknout o pomoc vatrou. Ostatně Gondor si taky zavolal a Rohan odpověděl.
Naštěstí pro všechny italský hřebec Meucci vynalezl telefon, čímž posunul komunikaci na vyšší level. Díky jeho aparátu se jeden fousek, jehož předci lovili zadky předků zajíců již v dobách Karla IV. blahé paměti, dostal tam, kam měl. Dvě minuty před devátou oznámil nešťastně znějící unavený muž, že se mu v noci ztratil lovečák a od té doby ho hledá. Nemyslel tím pochopitelně fermentovaný polosuchý salám, i když i takové případy se ve smíšených cuketo-bůčkových manželstvích stávají, ale cvičeného psa.
Stálá služba mu přislíbila, že pokud o tulákovi cokoliv zjistí, bude první, kdo se to dozví, nicméně šance je to pramalá. Asi jakože někdo konečně natočí dobrý historický film. O padesát šest minut později zazvonil telefon opět. Tentokrát však volal muž s jiným problémem. Zatímco tomu prvnímu jeden hafan chyběl, tomu druhému naopak přebýval. Svěřil se s tím, že ho kontaktoval lovecký pes s rozšafně rozcuchanou drsnou srstí a on neví, co s ním.
Strážníci ho požádali, aby psa na chvíli zabavil. Třeba mu házel králíky nebo ho jinak zaúkoloval. Obratem zavolali smutnému páníčkovi a sdělili mu nečekaně dobrou zprávu. Ještě než došli zajícovití na házení (ne, králík skutečně není hlodavec), došlo k radostnému setkání, při němž žádné oko, čumák, ucho ani obličej nezůstaly suché.