Od slunečního záření, které dokáže v mžiku změnit barokně tvarohovou pokožku na staropanensky růžovou či humří rudou, přes klíšťata šibalsky ukrytá na těch nejméně dostupných místech, takže je pak lepší točit spíše hostitelem než příživníkem. Ačkoliv se trendy mění a od vytáčení parazitů se ustupuje, jedna činnost dokáže vytočit spolehlivě. Tím jsou noční zpěvy a juchání, které se infiltrují do vypečených bytů, do nichž se jejich zpocení obyvatelé snaží dostat trochu toho svěžího nočního vzduchu. Kromě drobného vánku však získávají i nechtěný bonus v podobě více či méně artikulovaných projevů. Za část mohou flamendři vracející se ze šantánu, pějíce lidové písně, jejichž interpretace je snadno zaměnitelná se songy punkové kapely. Pak jsou to skupinky štamgastů, které čtyři hodiny v oblíbené nálevně mlčí a hledají El Iksir, (pro neznalé lapis philosophorum) na dně dvanácté sklenice, aby se pak o své bádání podělily s kolegy. Pochopitelně před dveřmi laboratoře uprostřed sídliště a s náležitým elánem podpořeným panáčkem na odchodnou. Ve výčtu pochopitelně nesmí chybět ani vlci samotáři, kteří si vystačí se samomluvou, či samohádkou, když se neshodnou. Do jedné z těchto skupin spadala stížnost na hlasité kakofonické projevy nejméně hejna nočních pěvců. Tím nebyli myšleni puštíci. Když hlídka dorazila na inkriminované místo, zeštíhlelo hejno na jeden kus, zato však hodně hlasově nadaný. Mladý muž si hodinu po půlnoci pouštěl na mobilním aparátu hudební podklad a pěl. Jelikož již celé sídliště znalo jeho přání „ať je jak vítr, ať ho nikdo nespoutá“, vysvětlili mu strážníci, jak fungují hodiny, a co která ručička znamená. Následně ukončili nácvik na Carusošou a město se na chvíli ponořilo do ticha. Než se na jiném místě rozhořela filozofická debata s intenzitou bitvy u Kursku.