Někdy nezáleží na tom, co se stane, ale kde se to stane. Hodina duchů rozdělila noc vedví, houkání puštíků vyvolávalo v pověrčivějších duších představu o duších a listoví lenivě ševelilo. Na stálou službu zavolal zastřený mužský hlas a oznámil, že poté, co odbila jedenáctá, přišel navštívit svou milou, aby ji potěšil svou přítomností a poskytnul jí doprovod na cestu. Po chvíli uvedl, že trvalo drahnou dobu, než vyrazili od budovy, kde dívka dlela.
Procházeli temnými zákoutími pod korunami letitých stromů a jen mdlý svit lamp vykresloval bizarní stíny kolem mlčenlivých mramorových pomníků. Pouze tiché kročeje se rozléhaly do ztichlé noci a psi z nedalekých domů podivně vyli. Nakonec dodal, že on i dívka zůstali uvězněni před zamčenou branou kovanou z černého železa. Milá ho sice přesvědčuje, aby přelezl bránu jako prvý, ale on se raději drží vedle ní, snad aby je chladný kov nerozdělil. Pokud by je hlídka pustila ven, vzal by svou milovanou k sobě na lože, kde by snad konečně ulehli k neklidnému spánku.
Strážníci muži zdůraznili, ať rozhodně nic nedělá a čeká v pokoji, že určitě dorazí. Po zavěšení v mžiku u myslivců zkontrolovali, v kterou dobu bude vycházet slunce, či zda neprobíhá výstava drobných chovatelů, kde by si mohli vypůjčit kohouta (vodou vytuněná kuřecí stehna z ledničky byla až tou poslední možností). Jelikož do spásného úsvitu zbývaly ještě dlouhé čtyři a půl hodiny, vyrazila hlídka na místo setkání hned. Přeci jen by mohl někdo z dvojice udělat nějakou neuváženost.
Na chodníčku hned za branou skutečně objevila postávat pobledlého mladíka a dívčinu v rozpuku mládí. Strážníci u obou ověřili životní údaje a s hlasitým cvaknutím odemkli zámek. Pár na nic nečekal, on napřed skok a skok, a ona za ním, co jí krok odešli do noci. Ještěže se to stalo v parku. Být to na hřbitově…