Případ, ke kterému strážníci v podvečer vyjížděli, by se dal uvést moudrými slovy hrobníka Brože: „Tak jsem slyšel, Karle, že jsi tomu Pražákovi načechral betonovej pilíř.“ Až na to, že to nebyl pilíř, a navíc ani nebyl lufťáka z hlavního města.
Oznámení, které operační středisko přijalo od neznámého řidiče, zvěstovalo, že zahraniční kamion právě smetl vnitřní část kruhového objezdu jak tornádo lepenkové domy na americkém jihovýchodě, přičemž to s šoférem ani nehnulo a klidně si ujíždí. Strážník u telefonu v duchu zvolal hosana a haleluja (nahlas pochopitelně slušně poděkoval), protože přestože drtí tiráky betonové zábrany poměrně pravidelně, obvykle nikdo nezavolá a řidiči tak spokojeně mizí v západu slunce. Skromný oznamovatel, který si přál zůstat v anonymitě, nahlásil registrační značku prchajícího kamionu i směr, kterým odjíždí. Tím byla odstartována stíhací akce.
V průběhu ní se však vyskytly dvě drobné překážky. První zádrhel byl v tom, že chybělo upřesnění, zda jde o registrační značku tahače či návěsu, což vpravdě poněkud omezovalo pátrání na přední či zadní část ujíždějícího vozidla. Druhou komplikací se ukázala býti skutečnost, že kamion mohl z udaného směru zmizet hned dvěma výjezdy (s trochou fištrónu a hloupou navigací čtyřmi). Tentokrát se nechala ramena zákona vést zkušeností a intuicí, přičemž hlídka, která byla nejblíž, takticky obsadila vytipovanou výpadovku. Další motohlídka, která plnila úkoly v jiné části města, roztančila modré majáky a vyrazila na pomoc z druhé strany. Číst za rychlé jízdy zahraniční registrační značky, které mnohdy připomínají náhodný shluk písmen seskládaných slepým hráčem scrabblu doplněným pro legraci o pár čísel, nebylo nic jednoduchého, avšak nakonec slavili strážníci úspěch.
Kousek před místem, kde čekala druhá, respektive ta první hlídka, zpozorovali lovci prchající kořist. Zavěsili se za ni jak žralok za surfaře a éterem zazněly podrobné instrukce, o který z kamionů jde (tahač měl pochopitelně jinou značku, takže by ho přední hlídka nemusela včas zahlédnout). Pak již bylo dílem okamžiku, než byl kolos po sedmi minutách od nahlášení akce bezpečně zastaven (na bezpečnost bylo dbáno především, neboť si řidič podle předchozích zkušeností z překážek zase tolik nedělal a těla strážníků jsou sice jako z betonu, ale hodně čerstvého). K překvapení všech nevyhlédl z kokpitu vousatý potetovaný holohlavý drsňák s kýtami šunky místo pěstí, ale subtilní řidička, která se nevinně zeptala, copak se stalo.
Po chvíli tváří v tvář uniformám připustila, že měla jisté drobné komplikace a betonové zábrany krapet načechrala, ale přejela je bez problémů, děkuji za optání. Ukázalo se, že se kamionu podařilo z místa nehody ujet čtyři tisíce tři sta dvacet tři a půl metru (plus mínus šest), a k tomu, aby zmizel na nájezd k dálnici, mu zbývalo pouhých sto devět.
Závěrem bychom rádi poděkovali jak volajícímu řidiči, tak i těm, kteří sice nevolali, ale umožnili rychlý přesun našich aut.