Kdo někdy měl suchozemskou želvu a nepoužíval ji barbarsky jako autíčko na setrvačník, nám dá jistě zapravdu, že zvěsti o její pomalosti jsou hanebnou propagandou a pomluvami. Želva dokáže bleskurychle (nebo jen o něco pomaleji) utéct a lstivě zmizet jako sám idol ženských srdcí Copperfield. Na přesně takovou želvu si zahrál v odpoledních hodinách téměř pětiletý capart.
Vše začalo ve chvíli, kdy ho přišla do školky vyzvednout maminka spolu se starším bráškou. Náš malý hrdina si postavil hlavu a odmítl po sobě uklidit hračky, což není hezké, ale stává se to. Protože krev není voda, šel mu s tím pomoci sourozenec. Když mladý pán viděl, že to jde i bez něj, přišla mu dlouhá chvíle, a tak se oblékl a v nestřežené chvíli (to želvy umí) proklouzl mamince za zády a zmizel na výpravu.
Jakmile to zjistila a vzpamatovala se ze zástavy srdce, vydala se tuláka hledat. Aby na to nebyla sama, zalarmovala manžela, a ten obrátkou strážníky. Ti neváhali a jali se pročesávat ulice mezi školkou a domovem poutníka. Jak se ukázalo, směr to byl více než dobrý. Již na dálku zahlédli jasně zelenou bundu, kterou měl klučina na sobě (což byl podstatný rozdíl od želvího maskovacího brnění). Když u něj zastavili, tvářil se jako pověstný sir Percival na cestě zpět do Kamelotu, který sehnal výhodně dva svaté grály za cenu jednoho a návdavkem přeložený návod na složení kulatého stolu z Ikea. Zkrátka povznesen nad všechny suchopárné světské záležitosti.
Sotva rozumbrada strážníkům dovykládal, jak se jmenuje a kde bydlí, byla u něj šťastná maminka, kterou záhadný instinkt vedl správným směrem. I nějaká ta slzička ukápla. Vše se naštěstí obešlo bez následků, kromě toho, že si rodiče budou muset do kolonky věk začít psát plus sto.
Z případu vyplývá poučení: To, že má někdo krátké nohy, neznamená, že je pomalý. Znamená to jen, že s nimi musí víc mrskat.