V mnoha filmech se vyskytuje specifická scéna zahrnující bombu, budík s odpočtem, který potvrzuje Bertovu poučku, že čas je relativní (neboť každá vteřina trvá asi šest minut) a pochopitelně hrdinu, který tu ošklivou věc odstraní. Třeba takový lišák Horatio Caine v nezbytných slunečních brýlích a s rentgenovým rybím pohledem pravidelně odváží automobil napěchovaný výbušninou po narvané dálnici na opuštěnou pláž pár kilometrů za městem. Takový Carlo Ventresca v sutaně zase vzal antihmotu na výlet vrtulníkem k nebesům. No, a chlapík, co si z nějakého neznámého důvodu obléká slipy na vrch oblečení, odnesl tikající vodíkovou bombu rovnou do vesmíru. Podobnou, ačkoliv dietnější situaci zažili v noci i strážníci.
Psovod se svým parťákem právě prováděl kontrolu při odjezdu posledních autobusů z nádraží, když oba začali čmuchat. Kouř. Naladili se na kouřovou stopu a neomylně po ní vyrazili. Na parkovišti si pak povšimli kontejneru na papír (tedy, psovod si povšiml, psovi to bylo úplně šumák), z kterého stoupal dým jak z hornické hospody v dobách normalizace a tu a tam již začaly probleskovat i první plamínky. Následovalo dvojí hlášení. Jedno hasičům, další pak motohlídce. Ta druhá tam byla první. Ostatně, měla to blíž.
Vzhledem k tomu, že byl naditý kontík s ostatními rameno na rameno a vedle něj stála zaparkovaná vozidla (to už tak na parkovišti bývá), padlo rychlé rozhodnutí ho vyprostit, než se plameny rozvášní. Šest rukou, šest nohou a nula pacek se do toho opřelo a už to jelo. Kdo někdy zapaloval papír, jistě tuší, že jde o poměrně hořlavý materiál (mimo slevové letáky, které nehoří, ani když je polijete benzínem). Během pár minut byl kontejner v plamenech a planoucí plast vytvářel na dlažbě surrealistický obraz tekuté zkázy, než mu hasiči definitivně zatnuli tipec.
Sice to není záchrana ulice, města ani planety, ale svižná reakce strážníků nejspíš zachránila pár tisíc.