Plánem do budoucna je skutečnost, že řidič pod vlivem sice může sednout do auta, ale prostě ho nenastartuje. Jeden z případů, které řešili strážníci, ukázal, že jdou hranice posunout ještě dále.
Slunce se teprve neochotně sklánělo k západu, když operační středisko obdrželo oznámení od svědkyně, která uvedla, že jakýsi starší muž se zoufale snaží nasednout na kolo, leč má jen dílčí úspěchy. Prostě na jedné straně nasedne a na druhé zase vypadne. Vzápětí to zkouší obráceně a kolo ho vyplivne u protější šlapky (součásti mechanismu bezprostředně poháněné lidskou nohou, nikoliv u prodejné ženy), jako by neplánovaně propadl Hvězdnou bránou.
K místu praktické ukázky Einsteinovy definice šílenství vyjela hlídka, aby situaci prověřila. Po příjezdu nalezla na schodech sedícího muže, který pozoroval nedaleko opřený bicykl se zvláštním zamyšleným výrazem. Něco, jako když dítěti spadne do písku čerstvá žvýkačka a ono přemýšlí, jestli ta chuť za to stojí. Než muž vyhodnotil, že trocha písku ve sklovině ještě nikoho nezabila, tak mu strážníci další pokusy rozmluvili. Zvláště když se ukázala příčina neúspěchu. Možná platí, že jízda na kole se nezapomíná, avšak gravitace v zlomyslném spojení s téměř jedním a půl promile jistou ztrátu paměti způsobily (samozřejmě i se ztrátou rovnováhy).
Jelikož beta cyklista bydlel nedaleko, a kromě morální újmy jinou neutrpěl, doprovodili ho strážníci k domovu a jako bonus mu tam dopravili i zodpovědné kolo. Protože mužovy snahy o ovládnutí jednostopého nemotorového vozidla zůstaly pouze ve fázi pokusu, respektive ztroskotaly hned v zárodku, vyšel z toho jen s důrazným vysvětlením, že v tomto stavu se na kolo nesedá. A když už se sedne, tak se rozhodně nejezdí.