Naštěstí s dobrým koncem. Ranní klekání bylo přesně v půli plus šestnáct minut, když na tísňovou linku zavolala rozrušená žena, která nahlásila poměrně závažnou okolnost. Vykoukla z bytu, aby se nadýchala čerstvého ranního vzduchu, přičemž zahlédla v protějším okně stát plačící dítě. Vyjádřila důvodnou obavu, že by dítko školou povinné mohlo spadnout. Na toto vážné oznámení pochopitelně reagovalo operační středisko vysláním hlídky a požádalo oznamovatelku, aby strážníkům ukázala příslušný byt. To u ní vyvolalo nefalšovanou paniku, neb jak uvedla, je pouze v noční košili. Strážníkovi u telefonu vykvetl na tváři úsměv a vzápětí dámu uklidnil, že může klidně zůstat v nedbalkách, neboť postačí navádění z okna.
Když hlídka dorazila na místo, nalezla skutečně v okně stojícího chlapce a v mžiku s ním navázala mezipatrovou komunikaci. Přítomnost uniforem klučinu zjevně uklidnila a po chvíli strážníkům sdělil, že ho doma zamknula maminka. Než se vůkol stihl zvednou spravedlivý hněv, vyšlo najevo, že to nebyla zlovůle rodiče, alebrž tradiční hloupá shoda okolností. Maminka totiž ráno vodí mladšího sourozence do školky a klučina odchází později, jelikož má vlastní klíče. Odemkne si, zamkne a jde se vzdělávat. Jak už to tak bývá, při odchodu zjistil, že klíče, jak na potvoru, včera někde zapomněl, tudíž nemohla nastat ani první ani poslední fáze plánu (zamčeno už bylo). Aby té smůly nebylo málo, neměl ani telefon, kterým by mohl zavolat.
Školní repetent by nejspíš spokojeně ulehl na divan, vyjedl zásobu čokolády a věnoval se skládání kostiček, ale klučina prostě chtěl do školy stůj, co stůj a nevěděl, co má dělat. Sice neměl telefon, ale pamatoval si číslo na maminku. To strážníkům stačilo a už žhavili virtuální dráty. V prvé řadě uchlácholili vyděšenou maminku, která všeho nechala a spěchala domů. Pouhých čtrnáct minut po nahlášení byl školák vysvobozen a bez problémů a s předstihem stihl první zvonění.
Vše dopadlo dobře, jen je na uvážení, zda nenechat pro tyto případy někde doma náhradní klíče.