Když synáček továrníčkův Limonádový Joe oděn do teplého spodního prádla pelášil Údolím mrtvého muže a Kidové Pancho a Kojot posílali krátké beztextové zprávy o jeho pohybu, zavile kolem vyli šakali. Nebo kojoti. Vlci asi ne. Fenci taky ne. Nejen, že tam nežijí, ale ani nevyjí. Zkrátka šelmy psovité. Kidové jim zdatně sekundovali, takže byla chladná noc protkána jednolitým „haúúúú“. Stejný zvuk s intenzitou dvou až tří Kidů rozhořčil v nočních hodinách starší ženu. Žlučí jí nejvíce hnula skutečnost, že vytí mělo vycházet z pizzerie. Žena usoudila, že se nejednalo o přípravu orientální přílohy na kulatou pochutinu. Původci vytí totiž měli být kuchaři, kteří se tak vyrovnávali s nudou při čekání na zakázky. Hlídka pochopitelně vyjela na místo nejen, aby minimalizovala riziko, že se na jídelníčku za ananasovou Havají objeví pizza con i cani, ale hlavně aby učinila vytí přítrž. Již z dálky strážníky přivítala kakofonie nezaměnitelných zvuků. Po vstupu do pizzerie však zjistili, že osazenstvo restaurace konverzuje normálním lidským způsobem, prostým jakýchkoliv animálností. Pomineme-li tradiční zvířecí oslovení ve formě kastrovaného býka. Strážníci tedy vyrazili po zvukové stopě, která je dovedla až k bytu nad pizzerií, kde si reální Štaflík, Špagetka a Maxipes Fík dokazovali, kdo je větší machr a zavyje výš. Jelikož s nimi nebyla rozumná řeč, sehnali strážníci jejich majitelku, která bez zbytečných kydů psí sbor rozpustila. Okolí se tak konečně ponořilo do ticha a kočky mohly se škodolibým prsknutím vyrazit na svou štaci a věnovat spáčům trochu toho veselého mrouskání, než předají žezlo ptačímu ansámblu.