Člověk si řekne, že taková obyčejná věc vyrobená z buničiny, potažmo srílanského sloního trusu, není příliš nebezpečná. Pokud tedy nepočítáme záludný kancelářský arch, schopný drobných řezných ran a v Bournových rukou schopný čehokoliv. Přesto právě papír stál na počátku události, která vyústila v neobvyklou záchrannou akci. Slunce již bylo půl hodiny za zenitem a mlžný opar utopil město v padesáti a jednom odstínu šedi, když anonymní zastřený hlas ohlásil podivný úkaz. Z kontejneru na papír měly čníti k nebesům lidské nohy a škubat sebou v nepravidelných intervalech. Asi jako když se želva pokouší obrátit z krunýře zpět na všechny čtyři. K modré nádobě na kolečkách vyrazila hlídka a skutečně. Z pootevřeného kontíku trčely dolní mužské končetiny a z jeho útrob se ozývalo duté lamentování. Strážníci pohledem dovnitř zjistili, že k nohám přináleží i zbytek hudrujícího korpusu. Na dotaz, co tam dělá, stojný muž uvedl, že se nahnul pro noviny, ale ty byly hlouběji, než čekal. Nahnul se tedy víc, načež se mu obrátil svět vzhůru nohama. Horní část těla, nyní již vlastně dolní, zůstala zaklesnutá mezi papírem, zatímco dolní část těla, respektive nyní horní, čněla spořádaně směrem nahoru tak, že by z toho bratr sokol Tyrš omdlel nadšením. Nekoordinovaným cukáním se papírový vězeň pokoušel dostat jednu část těla k druhé, leč byl vyvážen tak nešťastně, že se mu to nedařilo. Strážníci zkušeným pohybem ukončili nerovný stav a nezraněného muže pak vcelku vytáhli ven. Vzhledem k tomu, že příjmení propuštěného obsahovalo horninu, byla potvrzena odvěká pravda, že papír balí kámen.