A je jedno, jestli na dvou nohách nebo čtyřech kolech (dvou či třech, víc asi ne a míň taky ne). Tam vidí, slyší, mnohdy cítí a leckdy i nahmátnou. A naši strážníci tam jsou a pomáhají. Za své mluví dva podobné, a přitom tak odlišné případy.
Při kontrole okolí nádraží, kde se kromě spořádaných cestujících s oblibou schází podivné existence, si hlídka povšimla muže, který se pokusil vstát z chodníku. Ve chvíli, kdy dostal hlavu do úrovně průměrně vzrostlého poníka, ztratil stabilitu. Viníkem byly poněkud rozjařené buňky, které obsadily centrum rovnováhy a namátkou potměšile mačkaly tlačítka, nedbajíce přitom pokynů těch pár střízlivých. Muž, vida, že by ho mohla přemoci gravitace, udělal pár nejistých kroků vpřed a vypadal přitom jako napůl otevřená rybička (myšlen nůž, nikoliv živočich).
Následně se vybičoval k nadlidskému výkonu. Z předklonu vymrštil horní polovinu těla vzhůru a rybku otevřel úplně. V tu chvíli buňky zahrály Beethovenovu Osudovou a tělo vzalo opačný směr. Dozadu se dost špatně popobíhá, zvláště když už trup svírá slušný úhel se zemí, což mělo za následek stav, kdy se nohy ocitly výše než hlava, přičemž ta se přiblížila k chodníku. A to tak, že úplně. To už nebyla otevřená jen rybička, ale i leb. Pádu hlídka sice zabránit nemohla, ale s krvácením si poradila.
I v druhém případě hrála roli přitažlivost zemská. Tentokrát strážníci zahlédli poněkud vetchou dámu, narozenou v roce, kdy královna detektivek poslala svého belgického detektiva vyšetřit smrt na Nilu, kterak na přechodu zakopla a spadla. Jen chvíli poté byla hlídka u ní a jala se zjišťovat její zdravotní stav. Přece jen vápník už není, co býval.
Stařenka poděkovala, načež strážníky s úsměvem vyplísnila, že jí nic není, ať si hledí mladších holek. Následně dodala, že spěchá k zubaři a nemá čas na povalování. Nakonec však neodolala kouzlu uniformy a přijala nabízená rámě. Hlídka ji doprovodila zbývajících pár ulic až do čekárny, kde se s mírně uzarděnou a pýřící se dámou rozloučila, načež se vrátila zpět na chodník.