Někdy stačí udělat úplnou drobnost. Když pěší hlídka při obchůzce nalezla pohozený odpadkový koš, měla tři možnosti: A) Ignorovat ho, B) nahlásit závadu anebo C) věnovat třicet jedna vteřin nápravě. Moderátor vědomostní soutěže by touto dobou pravděpodobně význačně zvedal obočí až někam k zátylku, hrála by dramatická hudba a obecenstvo by napjatě sledovalo panel signalizující, kdy má užasle vydechnout, či se teatrálně chytit za obličej v neskrývaném zoufalství. Světla ve studiu blikají, reflektory hledají účinkujícího jako snajpr teroristu a prst moderátora se blíží k jedné z možností, jako by se chystal odpálit jadernou hlavici na Trinidad. Nakonec by po dvanáctém dotazu, jestli to má skutečně zmáčknout, naskočila reklama. Po vložkách, pivu a prášku, po němž budete vypadat jako zmutovaná verze Hellboye, ale půjdou na vás ženský, se konečně zmáčkne to pitomé písmeno. Pochopitelně po dalším dotazu. „C“. Gratulace. Spousta světel, epileptici houfně padají k zemi jak komáři po biolitovém náletu a konfety budou uklízečky zametat přesčas. Každopádně přečíst to až sem zabralo víc času, než kolik zabralo hlídce vrátit koš tam kam patřil. Jak říkáme, stačí udělat úplnou drobnost.