Zvláště, když se z jeho útrob ozývají podivné zvuky. Ty se totiž z takových míst obvykle neozývají. Všichni mají v klidu ležet a spát. S posledním denním světlem však zůstala za branou uvězněna mladá žena a chtěla se dostat na druhou stranu. S tím strážníci nemají problém, protože mají k dispozici příslušné klíče, a tak po nezbytném prověření pobledlou ženu, která se tu a tam ohlédla, vypustili do světa živých. Když již padla tma a město se zvolna ponořilo do nočního ticha, vyrazil na pravidelnou kontrolu místa posledního odpočinku psovod se psem. I jemu se zježila srst a přimhouřil podezřívavě oči, když zaslechl zvuk přesouvající se hlíny a vzdechy. Pes nic. Je to štěně, a to zajímá jen bota nebo kost. Psovod tedy vyrazil do potemnělých uliček, osvětlených toliko mihotavými plamínky svící na rovech. Ticho narušovalo pravidelné křupání kamínků pod podrážkami a pohybující se hřbitovní prsť. Čím více se blížil ke zdroji zvuku, tím byl obezřetnější. Nakonec se uprostřed mramorového lesa křížů a soch vynořil lunou ozářený původce. Byl jím nebohý hrobník, který si vzal noční šichtu, aby stihl vykopat hrob. Setkání se strážníkem bylo vítaným zpestřením a možností prohodit pár slov s živáčkem. Papíry měl v pořádku, trvalé bydliště mimo hřbitov taky, takže se po chvíli zase ponořil pod zem a pokračoval v kopání. Zbytek kontroly byl již bez nečekaných událostí.