Slunce již bylo vzhůru přibližně sedmdesát tři minut a potměšilí zástupci opeřenců si užívali zasloužené chvíle klidu poté, co probudili širé okolí. Noční hlídka dokončovala poslední obhlídku, když si všimla poměrně neobvyklého úkazu.
Zdrojem tohoto jevu byl vůz, jehož řidič naplno využíval všech možných vymožeností svého stroje. Měl brzdu i plynový pedál, které namátkou využíval, a zjevně také volant. Když s ním šofér zatočil, jelo auto na jednu stranu a při reverzním pohybu zase na druhou. Při tomto úžasném manévru šněroval jízdní pruh zig-zag stehem jako Jindra Hrnčíř na splašeném koštěti fanfrpálové hřiště. Bývá běžné, že se lidé ráno do práce zrovna netěší a druhdy působí poněkud roztržitě, leč co je moc, to je příliš. Byla samozřejmě i možnost, že objížděl duchy padlých ježků, nicméně tím se nevysvětlovalo chaotické brždění a akcelerace.
Hlídka se za vůz zavěsila a na rozdíl od něj si držela rovinu. Na vhodném místě zablikal maják, zakvílela houkačka a následoval pokyn k zastavení. Ve chvíli, kdy strážníci řidiče oslovili, bylo jasné, že za podivným stylem jízdy nebyla rozladěnost z ranní porady se šéfem. Na obligátní dotaz, zda před jízdou požil alkohol, rezolutně zabublal, že v žádném případě. Možná měl pár doušků večer, ale ráno, ráno určitě ne.
Řidičovy mdlé oči sice neskrývaly žádnou faleš, leč na to strážníci nemohou spoléhat, proto ho vyzvali, aby si dýchnul do přístroje. Zřetelné chroustání aparátu bylo neklamnou známkou, že již není otázkou, zda dotyčný pil, ale kolik. Necelé jedno promile řidiči sice nevyneslo titul rekordmana roku, ale do klubu chodců ho to minimálně na několik měsíců s přehledem dostane. A to je dobře.