Již v šestnáctém století na to pamatoval osvícený pán ze Žerotína, kterému bylo jasné, co vše se může v takovém místním šenku semlít. Prozřetelně proto vydal patřičné edikty. Kdo v té době vzal spoluhosta po čele korbelem, zaplatil bez bločku patnáct grošů do městské kasy. A kdo vyvolal hádku, poseděl si v chládku. Dnes by bylo v obecní šatlavě narváno tak, že by se na místo u okýnka vypisovaly pořadníky. Rozhodně by tam skončila povedená partička z krčmy, v níž nebyl divný jen vrchní, ale i část pravidelného osazenstva.
Do přelomu dne zbývalo pár posledních minut, když na stálou službu zavolal zkormoucený mužský hlas a nahlas nahlásil, že byl napaden trojicí zlotřilců. Nejbližší hlídka nelenila a vcukuletu byla u něj, aby zabránila případným horším škodám na cti i pleti. Před podnikem, ozářen oprýskaným vývěsním štítem, postával muž v nejlepších letech s trucovitě vystrčeným spodním rtem. Máváním a poskakováním se jako trosečník na pustém ostrově snažil upoutat pozornost strážníků. Jako by ho snad mohli ze tří metrů přehlédnout.
Následně jim začal plačtivě sdělovat, že se stal cílem intrik a ústrků povedené trojice, které vyvrcholily ostrou výměnou názorů a vzájemnou deformací límečků. Načež dodal, že v popředí pozadí sporu bylo pozadí. Respektive místo u stolu, kam chtěl své pozadí usadit. Ostatní účastníci disputace měli k zasedacímu pořádku zásadní výhrady a dali to dost neotřele najevo. Strážníci si se všemi dotčenými štamgasty promluvili, což na jejich tvrdé tváře, mysli a srdce zapůsobilo jako ideální změkčovadlo a udobřili se. Jelikož nedošlo k půtce na korbele a za hádku o sezení se nesedí, byl celý případ ukončen důrazně zdviženým prstem. Pochopitelně ukazováčkem.