Některé zákroky jsou tradiční, jiné už méně. Stejně tak i žádosti. Vůbec nezáleží, odkud taková žádost přijde. Na strážníky se telefonicky obrátila sestřička z města vzdáleného vzdušnou čarou 229 kilometrů. Prstovým cestovatelům ušetříme displej umazaný od marmelády. Nebylo to ani Rodomsko ani Nemesgörzsöny, ale Praha. Sestřička z přespolní (přes fakt hodně polí) nemocnice požádala strážníky o kontaktování jednoho obyvatele našeho města, jelikož hospitalizovali jeho příbuzného a bez spojení není velení. Znala však jen příjmení dotyčného. Není to sice obvyklé, ale proč bychom nepomohli. Hlídka si zjistila mužův oficiální pobyt a vyrazila, aby s ním vešla do styku. Nic. Zvonky (a že jich bylo) nesly roztodivná příjmení, leč to jedno nikoliv. Strážníci se tedy obrátili na osobu nejpovolanější, která má vždy přesný přehled o tom kdo, co, kdy, kde, proč a s kým. Na letitou domovnici s pohledem jednohlavého Kerbera. Dozvěděli se sice kdo, co, kdy, kde, proč a s kým o všech v domě, ale o hledaném nic. Prostě tu nikdo takový nebydlí, nebydlel a bydlet nebude. O marné snaze podali strážníci zvěst do stověžaté, a tím by to mohlo skončit. Ale neskončilo. Snaha se sice cení, ale sladkou chuť vítězství to nenahradí. Hlídce to tedy nedalo a krátce před koncem služby se vrátila zpět k domu, kde již začala okna houfně pomrkávat podvečerními televizními programy. Postupným zvonkovým prstokladem (kdy přeskočili kdocokdykdepročaským) se nakonec dobrali ke správnému jménu a se jménem i k hledanému muži. Předat mu informaci a kontakt na lékaře bylo již dílem okamžiku. Nevíme, zda byla zpráva dobrá či zlá, ale jsme rádi, že jsme mohli pomoci i na těch 229 kilometrů.