Kdo někdy zkoušel polapit psa, který nechce a ještě se u toho dobře baví, ví, o čem je řeč. Strážníci vyjeli prověřit oznámení o velkém černém psovi, spokojeně si pobíhajícím kolem osiřelých zahrádek. Když hlídka dorazila na místo, pozoroval ji na sněhobílém poprašku postávající kontrastní pumr. Lehce pozvedl obočí a následně i nohu, načež poprašek proťal žlutými kapkami jako zkušený prostatik. Výzva přijata. Počkal, až strážníci dojdou přesně šest a půl kroků od něj a popoběhl. Uchechtnutí, které vydal, bylo téměř slyšitelné. Pro velký úspěch manévr zopakoval ještě několikrát. Kapek sice ubývalo, zato běžec se tlemil již prakticky bez ustání. Když pozornost hlídky začala uvadat, nechal ji dojít na tři kroky a přidal válení v zmrzlých zbytcích něčeho, co mohl být ježek nebo taky bramborový salát. Takto tam společně mohli dovádět až do tmy, se kterou by splynul jako krtek před tabulí, nicméně to strážníci nehodlali připustit. Měli totiž v rukávu páté eso, které sice do férového souboje nepatří, ale zoufalé situace žádají zoufalá řešení. Vzhledem k velké devize, kterou jest jejich místní znalost, jim čtyřnohý frajírek nebyl úplně neznámý. Zatímco ukolébal svou ostražitost trápením hlídky, mířila k místu potupné honičky majitelka psa i zahrady, odkud vyklouzl. Výraz psa, když spatřil paničku, kterou si dvounožci přivolali, byl pro ně dostatečnou satisfakcí. Ve chvíli, kdy ho odváděla za plot, tak mu v očích mohli číst tichou výčitku, že to nebylo fér. Nebylo, nejsme na olympiádě, že.