To se týká i strážníků (ti jsou mimochodem taky lidé). V jednu chvíli přijali oznámení o zoufalém koťátku, které na střeše jednoho domu mňouká tak, že by se snad i členové koncilu kostnického ustrnuli, mistra Jana s omluvou propustili a na cestu zpět mu přibalili nějaké utopence. Strážníci v domnění, že třímají poměrně vysoké listy, vyjeli místo prověřit, aby případně vrnící klubíčko chlupů s chaoticky se vlnícími pěti výhonky zachránili. Co čert nechtěl, měl někdo pět es ze čtyř. Hned po příjezdu bylo jasné, že tuhle kombinaci strážníci již ničím nepřebijí. U domu stálo rudé auto s majáky a hasiči právě sundávali chlupáče z nechtěného piedestalu. Tvrďákům zachraňujícím kotě zkrátka nešlo konkurovat.
Přesto však strážníci nehodili ručník do ringu a jen o pouhých pár hodin vzali zavděk jiným srstnatým případem. Pravda, nebylo to roztomilé kotě, ale přesto si dvě dlouhonohé krásky s laníma očima zasloužily veškerou péči. Operační středisko přijalo několik hlášení o dvou srnkách, které se neznámo jak dostaly do oplocené ohrady a nějak si se známým úslovím, že co šlo dovnitř, musí jít i ven, nelámaly hlavy. Zato si lámaly hlavy, když šly do plotu hlava nehlava po hlavě. Strážníci byli na místě během pár minut a skutečně ve spící zahradě zahlédli na první pohled vyplašenou dvojici, která zmateně křižovala mezi záhonky jak kapitán Costa Concordia italské pobřeží a brala plot útokem. Hned na ten druhý pohled bylo jasné, že vazby plotu vydrží o bé déle, než vazy srn, pročež začala záchranná akce.
Jelikož majitel zahrady dle svědků chodil do svého hájemství téměř tak často jako přeplatky za energie, rozhodli se strážníci vstoupit dovnitř silou. Z visacího zámku se stal po jednom cvaknutí služebními pákovkami zámek ležící a hlídka se vydala na lov. Techniku sice neměla tak vytříbenou jako honáčtí psi, leč i pouhé mávání končetinami, které v sobě hravě snoubilo styly opilé opice, jeřába a sněžného leoparda postačilo k tomu, aby nasměrovalo vysokou do širokého únikového prostoru. Při úprku do bezpečí poděkovaly srnky svým vlastním stylem zvaným bílé hýždě a pelášily pryč.
Strážníky čekala ještě ta zdánlivě méně adrenalinová, leč o to náročnější část. Uzamknout bránu erárním zámkem, vypátrat majitele zahrady, vypátrat někoho, kdo zná majitele zahrady, vypátrat někoho, kdo ví, kde majitel zahrady bydlí, vypátrat někoho, kdo má telefon na majitele zahrady a následně předat zprávu. Komu? No, majiteli zahrady. Ve spolupráci se svědky se všechny tyto úkony podařilo úspěšně realizovat. Pravda, i malý školák ví, že srna není kotě, ale nám to nevadí, my máme srny rádi. I koaly.