Jako každý rok nastal čas, kdy vesnice a města provoní dým spáleného benzínu s kapkou oleje a rozeřvou se nadupané motory. Značí to jediné. Do ulic buď ze sousední dědiny dorazil nechvalně proslulý motocyklový gang Kozí dechy nebo majitelé garáží a kůlen masakrují křovinořezem vytočeným v kole štěstí krvavě rudé psí víno, které svírá plechová vrata jako šípkové šlahouny hrad spící feudálky. Uvnitř však nečeká sexy stošestnáctka, ale spíše stopětka nebo stodesítka. Ano, je to ten čas, kdy se školky začnou hemžit nezdravě zelenými dětmi a inspekci to nechává ledově klidnou. Rachitické ratolesti se převlékají za děsivé chodící kostry a ty korpulentnější pak za dýně, případně naopak, což je popravdě ještě děsivější.
Jsou tu totiž Dušičky. Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka zesnulých, In commemoratione omnium fidelium defunctorum, Día de Muertos, Samhain, Halloween. Jako vždy si dovolíme recyklovat pár rad, které snad přijdou k duchu, tedy k duhu. Je to dlouhé, tak si to rozložte na víc dílů.

Období Dušiček je časem, kdy silnice brázdí bájní tvorové. Něco jako Blaničtí rytíři či čupakabry. Ano, jsou to oni - sváteční řidiči. Rozlomte pečeť na lahvičce s nápisem „Rezervní trpělivost“ a šlehněte si dvojitou dávku. Věřte, že jejich nervy jsou napnutější než vaše a v podstatě se pohybují v neznámém alternativním světě. Troubení si nechte na zahájení a ukončení honu, nikoliv pro jízdu křižovatkou. Vám se možná uleví, ale nic tím neurychlíte. Stejně to spíš stojí, než jede. Ostatně snažit se rychle dostat tam, kde o čas už prakticky nejde, je krátkozraké.

Je možné, že jste si cestu na hřbitov pěkně naplánovali a posléze napěchovali kabinu auta věnci, stuhami, chvojím, česnekem, andělíčky, tchyní, jezevčíkem, a kdoví čím ještě, nicméně věřte, že to byl hloupý nápad. Smrkový věnec fakt není airbag a ničemu nezabrání. Tedy až na řádný výhled. Pravda, opojná vůně čerstvého jehličí je stylovější než stromeček z benzínky, ale když vám větvička neustále penetruje nosní dírku a mlátí vás přes oči jako oháňka bígla po litru koly, tak to bezpečné jízdě příliš nepřidá.

Pokud někdo plánuje vyrazit na kole, tak ho upozorňujeme, že kromě toho, že je zakázáno během šlapání kouřit, tak je zapovězeno vozit na řídítkách jakýkoliv náklad. To se vztahuje i na věnce. Argument, že jde o náhradní kolo, je sice originální, leč uniformu neobměkčí. To platí i pro případ, že si jeden kruh vyrobený z přírodnin dáte kolem krku a budete plamenně tvrdit, že jste vyhráli Závod pýru. Ostatně kombinace žhavé cigarety a pryskyřicí naditých větviček je dost ožehavá záležitost.

Jestliže jste si na domácí tiskárně vytiskli certifikát „Mistr parkování“ a se sebejistým úsměvem „tokoukátematinkojakýjezeťákmachr“, šibalsky mrknete na vedlejší sedačku, kde dlí nafučená tchyně, načež to postavíte na místo, kde nikdo jiný nestojí, máme pro vás malou poznámku. Vězte, že ve srovnání s místními hrajete pralesní ligu, zatímco oni extraligu. Když tam neparkují oni, tak to má asi nějaký logický důvod. Třeba zákaz nebo je to v dostřelu vojenské střelnice.

Doby, kdy ve stínu mezi rovy postávali týpci s mastnými vlasy a kolemjdoucím pokoutně ukazovali podšívky hubertusů se slovy „Boty! Boty! Nechcete boty?“, jsou naštěstí ty tam. Dnes už veksláci obvykle nebožtíky o obuv neokrádají, nicméně může se stát, že nedaleko hřbitovní zdi narazíte na podivné individuum, které nabízí velmi levné věnce, lampy a svíce. Od koupě by vás měla odradit minimálně voskem pokapaná stuha s textem „Myslíme na Tebe, Vendelíne“. Když vy na Vendu nemyslíte, myslete alespoň na karmu.

Jestli něco ke hřbitovu patří, jsou to nehybná těla. Pokud však zpozorujete, že se znenadání přestala hýbat panímáma, která před chvílí ometala pískovcové hrdličky, nebuďte lhostejní a zkontrolujte ji. Nebojte, ona vás nekousne. Pokud ano, mea culpa.

První pomoc má být první, nikoliv poslední. Pokud někdo nehybně leží a moc nedýchá, je třeba mu dutinu ústní uvolnit, nikoliv ucpat česnekovým langošem a masáž srdce se rozhodně neprování osikovým kůlem. Ani když se ležící pohne.

Mějte oči na stopkách. Taková nenechavá ruka je problém nejen u cizího kolene, ale i u cizí kabelky. Vůbec nezáleží na tom, zda je nadále připojena k živému tělu nebo svévolně leze z hrobu. Tedy, ta druhá varianta je nejen krajně podezřelá, ale i dost děsivá. V takovém případě vezměte nohy na ramena. Pochopitelně obrazně. Veškeré volné končetiny, které k vám nepatří, nechte laskavě na místě. To platí ostatně o všem, co není vaše.

Pravděpodobnost, že na místě posledního odpočinku narazíte na někoho, kdo má spadeno na nechutně chutný obsah vaší lebky, je vážně mnohem menší, než že potkáte někoho, kdo touží po obsahu vaší šrajtofle. Někdo říká ruku na srdce, my říkáme ruku na kapsu.

Již od dávných dob slouží vystavování zboží k tomu, aby potencionální zájemce viděl, co může získat. No, i když to tak mnohdy nevypadá, tak vůz není výkladní skříň. Nic tak nezakalí veselou mysl po návratu ze hřbitova, jako boční okénko rozložené na pět set dílků skleněného puzzle a zmizelá igelitka s rohlíky a kelímkem vlašáku.

Peníze si do hrobu nevezmete. Tedy můžete, ale vězte, že prachy v prach se obrátí. Svým způsobem jsou si totiž všichni u rovu rovni. Nicméně to neznamená, že by měli sdílet smuteční výzdobu. Jestliže uvidíte někoho stěhovat pugéty či lampičky z jednoho hrobu na druhý, obraťte se na nás.

Zatímco mramoroví strážníčci v županech a s křídly na pomnících jsou tam hlavně přes to duchovno, materiálno zastanou jejich protějšky z masa a kostí. Pokud budete potřebovat, budou někde v okolí. A když ne, tak dorazí dřív, než řeknete „fujtajbltojsemselekl“. Stokrát.

Může se stát, že zůstanete na hřbitově zamčení po setmění. Devět z deseti lovců zombií to nedoporučuje, ale stát se to může. Nepanikařte. Zavolejte na číslo 156. Pozor, nevytočte 666. V lepším případě se nikam nedovoláte. V tom horším vám to někdo zvedne. Takže, jedna pět šest a sdělte, u jaké brány stojíte. Upozorňujeme, že nemáme klíče od brány nahoře (jako úplně nahoře) a té dole (ano, vy víte, kterou myslíme). Vyčkejte na místě, než přijede hlídka a nikde nepobíhejte. Leda by šlo o život. Hlavně neztrácejte hlavu. V drtivé většině případů vás hlídka pustí ven. Tedy, pokud jste nebyli pokousáni tou dámou u hrobu s hrdličkami a nyní netoužíte po mozcích. Jako vždy platí, že osoby s trvalým pobytem na hřbitově nepouštíme. Argument o snoubence, svatební košili a brzkém návratu neuspěje.