„Dvě noci za sebou se ti dva páni, Marcellus s Bernardem, když stáli stráž, v umrlčím tichu pusté půlnoci, s tím setkali.“ Těmito slovy popisoval Horacius mladému dánskému princi setkání s poněkud nehmotnou entitou jeho otce. Zkrátka půlnoc je hodinou duchů a dít se může všelicos. A dělo se.

Na tísňovou linku zavolala konsternovaná žena, která projevila určité obavy z podivné osoby chodící před domem a jejích nezvyklých aktivit. Muž (ano, byl to muž) již drahnou hodinu kroužil kolem domu jako náčelník Deštěm v tváři kolem generála Custera a někoho nejspíš pronásledoval. Přitom ze sebe chrlil nadávky rychleji než konspirátoři ochranné alobalové čepičky při pohledu na kondenzace plynů za letadly.

Strážníci nelenili a během pár minut byli na místě, aby učinili tomuto úkazu přítrž a případnou oběť zachránili. Již z dálky zahlédli mladého muže, který rázně pochodoval podél činžovního domu a rukou mával jako hlavní chod uprostřed moskytího mejdanu. Pohyby doplňoval již zmiňovaným neurvalým slovníkem, který by vehnal pel do tváře i vousatému pirátovi a v televizi by ho vypípali bez ohledu na denní dobu.

Štvaná osoba, která by hodinu utíkala před svým pronásledovatelem však nikde. Jako by se po ní zem slehla. Duch a jeho krotitel? Nikoliv. Během chvíle se ukázalo, že mladík u domu čekal na známého a krátil si chvíli chůzí. Protože byla i tato činnost navýsost nudná, zpestřoval si ji telefonováním. Pro druhou stranu musel být noční telefonát skutečně peprným zážitkem.

Jinoch svatosvatě slíbil, že nadále bude již jen popocházet a přestane dělat ze soukromého hovoru konferenční.