V dobách, kdy ještě nebyla sněhová nadílka stejně vzácná jako volné parkovací místo na sídlišti v pět večer, se děti svolávaly, aby společně vyrazily dovádět v pevném skupenství vody barvy bílé, žluté, šedé či zelené (podle směru větru od chemičky). V mnohých však zůstalo hravé dítě i poté, co jim narostly první vousy řídké jako krušnohorské polesí v dobách normalizace či ještě později, kdy měli na líci šumavský prales. S prvními čísly bělostného poprašku zaznamenalo operační středisko neobvyklý úkaz. Prázdné parkoviště u obchodního domu, pokryté panenskou vrstvou sněhu, začalo postupně brázdit jedno osobní vozidlo za druhým. Zatímco v dětství rozjaření řidiči vyčůrávali do sněhové pokrývky jména svých oblíbených akčních hrdinů, jako byl Timur i s partou nebo Sandokan, a ti romantičtější (a méně zdatní) pak srdce a nuly, nyní používali lehce dospělejší metody. Plochu tak brzy krášlily důmyslné smyčky, osmičky, devítky a mašličky. Nikterak nevadilo, že si dny již předaly vládu a pekaři vytahovali dokřupava vypečené rohlíčky z pecí. Leckterá zákonitá choť jistě pojala podezření, když manželovi hodinu po půlnoci zablikala esemeska s kódovaným heslem: „Sníh! Drift?“, nebo když u dveří zazvonili kumpáni a ptali se rozespalé paní domu: „Paní Holubová, mohl by jít manžel s námi driftovat?“ Školu smyku si na parkovišti v jednu chvíli zkoušeli dokonce tři šoféři zaráz, načež je vystřídal vůz směřující zjevně na hory, jehož řidič si prázdné bílé plochy všiml jen tak mimochodem a prubnul, jak se chová auto v nezvyklých podmínkách. Poslední sáňkaře krátce před kuropěním vystřídali stánkaři a parkoviště začalo opět plnit svou primární funkci.