Ten tam je tré lun a den. A zas ten muž, co už tu byl. Ten, co fest pil (chlast vzal mu plat, job i choť, jak už jsem kdys psal) a vlak pln rzi byl mu dům. No, ni ne tak vlak. Spíš jen část. Leč zpět co ten chlap. Tak on (zas rum pil, však to je teď fuk) vzal v dlaň svůj fon z nějž Bell by zbled a do něj lál. Děl tak, až lkal. Řek, že měl spor. Co spor. Při. Při jak hrom. A prý je vůl, blb a trus. Tak byl jím zván. Hnus, co? No, a když sok prost byl slov, tak chtěl jej prý bít. Pak lstí jej jal v ten vlak, co v něm vždy spí (Má tam vak, v něm pár dek a bot. A rum. Až si mlask, když to řek). No, a ten chám, ten lump, ten…ten…no ten sok, snad vzal si trám, tyč, šest skob, hřeb a též kyj. A vchod tím vším šprajc. Prv šok. A pak vztek. Co teď s tím? Stráž se jej ptá, kde je, však on nic. A dál lká, že by si cuc, leč zře již jen dno. Pak byl dost sprost a ztich. Jen tak to típ. To je dnes lid. Co tak říct „bú“? Tak muž, co měl stráž a bral ten fon, tu zvěst dal dál. Za trať, kde měl být vlak a stát se ten čin, jel vůz. V něm dráb, dráb a pes. Tos tři. No, dva a půl. Půl spíš vlk, ne pinč či chrt. Co dráb, to zbraň, znak a na něm erb, pár pout. Co pes to koš. Pes byl sám, tak měl jen svůj koš. A chrup. Nač víc. Kraj i trať říz svit lamp. Však kol byl klid. Jen houf krys a plch ztuh, když na lov vzlét výr, co měl hlad a spát chtěl jít syt. Šum trav. Leč chlap nic. Pár a pes jde dál, krok, co krok. Až tam, kde je shluk bud. V nich se však již spí. Vždyť spáč co spáč se zlil tak, až pad. V zad. V bok. V břich. Kde se dá. A čpěl zde kouř trav. Holt skvost. Chtěl říct jsem „skvot“. No, co už. Jo, a ten chlap, co měl dřív spor a zval si sbor, kdes zmiz. Jak duch. Prach po něm se sleh. I puch. No tak vůz jel pryč. Za rok či čtvrt zas.