Některé věci jsou tak automatické, že se nedostanou ani do evidenčního systému. Pak je překvapením, když přijde poděkování, které odstartuje pátrání co, kdo, kdy, jak a takové ty další věci. Jedno takové díky přistálo na obrazovce i nám. A začalo to výše zmíněné pátrání, z něhož nakonec vyšla následující drobnost.
Slunce již pomalu začalo tavit žvýkačkové nášlapné pasti na chodnících a chystalo je na podrážkovou guerillu. Krůpěje potu postupně obsazovaly čela, kde vytvářely bizarní kapkové kreace. Zkrátka začínající hic. Pěší hlídka, která pomalu procházela ulicí a zkušeně se vyhýbala lepivým bílým placičkám, zahlédla nezáviděníhodnou scénu. Jejím ústředním motivem bylo auto, muž a nosič na kola (a samozřejmě ta kola). Jediný živý účastník této scény se pokoušel uchytit držák a následně i bicykly.
Kdyby byl avatarem bohyně Kálí, tak by s tím neměl takový problém. I jako doktor Octopus by si s tím poradil levou zadní. Avšak ani jedno z toho nebyl, pročež mu chybělo několik rukou. Tu se mu kolo zachytlo, tam zlomyslně vyskočilo a tu a tam hrozilo spadnout a dát autu nový facelift. Nervozita byla téměř hmatatelná a horko ve spojení s neúspěšnými pokusy začaly muži vykreslovat na triku stylizovaného soleného Mickey Mouse. Klidu na práci nepřidávala ani skutečnost, že za chvíli měl dorazit i zbytek osádky vozidla (konkrétně manželka a spol.) a on nebyl ani o krůček dál.
Právě v tuto vypjatou chvíli do situace vstoupila hlídka (obrazně i doslova). Slovo dalo slovo, ruka ruku a strážníci doplnili chybějící končetiny. Dřív, než by si temná bohyně stihla nalakovat nehty krvavě rudým lakem Vampýři sen (a hlavně než se vrátila choť s dětmi), byla kola usazena a upevněna. Strážníci popřáli řidiči šťastnou cestu i klidnou dovolenou a pokračovali v obchůzce, jako by se nic nestalo. Tím to pro ně skončilo. Ne však o přespolního návštěvníka města. Ten si dal tu práci a poslal upřímné poděkování za rychlou a nezištnou pomoc. Nestálo to ani za řeč, ale když už o tom je…