Obvykle je potřeba pomocná ruka, nicméně někdy stačí noha. Respektive nohy. Samozřejmě i s tím zbytkem. Hlídka právě prováděla večerní kontrolu obchodního centra, když zahlédla šourajícího se subtilního mladého muže, který pohledem těkal kolem sebe jak termit na stezce odvahy územím mravenečníků. Ve chvíli, kdy i on recipročně zpozoroval uniformy, zatetelil se a rychle vyrazil k nim. Tato reakce strážníky lehce zaskočila, neboť podle vzorce chování očekávali spíše opačný pohyb a úprk. Nejlepší obrana je útok? Nikoliv. Muž vypadal opravdu šťastně. V mžiku se jal objasňovat, co ho trápí.
Podstatou problému se ukázal být jeho kamarád, s nímž před nějakou dobou vedl v nákupním domě středně až silně vášnivou disputaci. Zda se v debatním sporu jednalo o vliv vlnivého pohybu slepýšů na přesun zemských desek nebo o to, jestli se šípkovou či se zelím nebylo důležité. Hlavní byl závěr diskuse. Když totiž došla vlídná slova (pokud nějaká byla), přišly na řadu nadávky. Kamarád pak někam zmizel a muž pojal podezření, že čeká před vchodem, aby rozepři dořešil a je riziko, že tím pádem padnou pádnější argumenty. Argumenty přes celou dlaň. Dodal, že se téměř přiblížil až k východu z budovy, ale pak ho odvaha opustila a opět se stáhl do relativního bezpečí.
Teď přišla ta chvíle na poskytnutí pomocných nohou. Hlídka s mužem vyšla ven a ubezpečila se (a pochopitelně i jeho), že tam žádný diskutér nečíhá. Chlapík pookřál jak fíkus na studentské koleji, když vtipálek na party spustí protipožární systém. Prohodil, že to s kamarádem dořeší až emoce opadnou, vroucně poděkoval a vyrazil na autobus směrem k domovské vesnici. Vypadal skutečně uvolněně. Dokonce i frekvence rozhlížení se snížila na jeden kmit za vteřinu. Strážníci ho sledovali, dokud jim nezmizel v dáli a vrátili se ke kontrolní činnosti.