Ať už to dělá koktající korpulentní stařík v rudém hubertusu, starý kozel (to není ten v kožichu), italská čarodějnice na koštěti, boubelaté zlatovlasé Jezule, gang třinácti trpaslíků pocházejících z obří rodiny s poněkud zvrhlými gurmánskými sklony nebo občan z masa a kostí. Nic se ale nemá přehánět.
Na služebnu se hned v ranních hodinách dostavil muž rozladěný jak dětské ukulele ve školce a jal se svěřovat s poněkud žinantní situací. Uvedl, že před předem neurčenou dobou věnoval na ulici dobrovolně zcela neznámému chlapíkovi deset tisíc. S jídlem však roste chuť a tato tajemná entita ho od té doby údajně pronásleduje po městě a nenasytně požaduje další příspěvky. Aby taky ne, že. Občas ho prý neotesaný finanční Otesánek obtěžuje v obchodě po nákupu dalamánků, někdy doma po večerní zpravodajské dávce bouraných plechů a silikonových hvězdiček a vrcholem drzosti pak byla situace, kdy ho dotyčný odchytl hned po ranní mši. Nic už mu samozřejmě nedal. Ale těch řečí.
Hlídka si vše pečlivě vyslechla a zapsala podrobnosti k popisu. Ne, že by jich bylo tolik. Vlastně jen jedna věta – byl to muž. Již jen chybělo, aby z rádia zazněla píseň „Byl to, Shane“. Strážníci se tedy znovu zeptali, zdali dar dal. Dal. Dál mu tedy sdělili, že pokud bylo vše na bázi dobrovolnosti a nefigurovaly v tom bazální prvky hyenismu nebo alespoň malý nůž, nemohou s tím teď nic dělat. Přidali doporučení, aby volal ve chvíli, kdy vstoupí s entitou do kontaktu. To muži ku spokojenosti stačilo. Mezi dveřmi pak dodal, že jediná chvíle, kdy ho ten vydřiduch neotravuje, nastává, když odchází od svého lékaře. K tomu zase neměli co dodat strážníci.
Pro ostatní plyne poučení, že je dobré dávat na charitu, ale je třeba si vždy ověřit komu. A je jedno, jestli je to osoba vitální nebo virtuální.