Pes (kočka, žralok, tapír) je dost často nedílnou součástí domácnosti, neřkuli přímo členem, takže jeho ztráta vyvolá v rodině pozdvižení. Obvykle. Ale od začátku.
Byl vlahý večer, když stálé službě oznámila žena, že na ulici lapila bezprizorního psa. Knírače. Konstatovala, že vzhledem k tomu, že fousatý ratlík zcela ignoruje osobní zónu, má již večerní očistu obličeje za sebou (za sebou to má i make-up), pročež by ráda tento nevšední zážitek nabídla i někomu jinému. Zdarma.
Na místo nálezu byl vyslán psovod, neb nejen že byl nejblíž, ale hlavně je na podobné projevy zvyklý. Když dorazil, pokusil se nalézt v bláznivém chlupatém tvorovi, kterému zjevně nedocházely baterky (ani sliny), čip, leč to se ukázalo jako nadlidský výkon. Fenka knírače byla chvíli na zádech, chvíli na boku, jen aby s frkáním v tu ránu začala strkat nos do věcí, do kterých jí nic nebylo. Třeba do krtčí podzemní dráhy. Nakonec vyhlásila žvýkací pauzu a jala se trestat extra drzou borovou šišku. To byl ten pravý okamžik, který psovod nepromeškal a podařilo se mu zjistit číslo čipu. Kdo by si myslel, že bylo vyhráno, ten by se šeredně zmýlil.
Přesně v tuto chvíli zahlásil evidenční systém všeobecně nenáviděnou hlášku: „Vydržte, aktualizujeme.“ Již chyběla jen instrumentální hudební smyčka, která by měla člověka uklidnit a pozitivně naladit, a místo toho ho zpravidla přivede do stavu, ne nepodobnému okamžiku, kdy do láhve koly dopadne mentoska. Když selhala technika, přišla na řadu stará dobrá strážnická práce. Pokec s chodci. Naštěstí se vše odehrálo v době, kdy skončil hlavní večerní program a chřtány paneláků vyvrhly páníčky a chlupáče připravené esemeskovat, dokud jim nedojdou data. Když se z vysílačky po čtvrt hodině ozvalo – máme majitelku, odvětil psovod lakonicky – já taky.
Jakmile otevřela dveře bytu, nastal poněkud trapný okamžik, kdy nechápavě zírala do očí fence a probíhala mezi nimi jakási takřka hmatatelná mezidruhová komunikace. Poté se žena až plíživě pomalu mrkla za sebe do bytu, odkud se vyloudal další pes. Ten se podíval nejdřív na nově příchozí, pak nahoru na paničku, téměř pokrčil rameny a odloudal se zpět. Vzápětí vyšlo najevo, že dáma byla venčit oba kníraté výlupky, ale venku se zapovídala, a když se vrátila domů, asi na jednoho z nich zapomněla. Asi? Pohrdavé odfrknutí nalezenkyně znělo téměř lidsky. Následně se žena omluvila psovi a poděkovala strážníkovi (obráceně by to nemělo asi smysl) a vzala uraženou dámičku domů.
Z případu plyne poučení, že je nutné si vždy při návratu domů přepočítat smečku. Co kdyby příště zůstala venku třeba tchyně.