Volná místa jsou vyhledávanou komoditou a jejich obsazení konkurencí dokáže u mnohých probudit dávno potlačené neandrtálské geny. Pokud však jednu z mála volných kójí obsadí chodec, respektive ležec, budí se geny z těch nejtemnějších hlubin. V posledním případě zůstala slupka civilizace tenká jako žabí plovací blána, a jen stěží bránila průniku temného já na povrch. Nakonec však zvítězil rozum nad emocemi a řidiči se rozhodli nechat vše v uniformovaných rukách. Když strážníci dvě hodiny před polednem dorazili na místo činu, objevili spokojeně zaparkovaného muže, spícího spánkem spravedlivých. Když slušně oděného bonvivána nastartovali, dotčeně sdělil, že si jen krapet zdříml po velmi náročné noci. Konkrétně po kalbě. Načež si plačtivě postěžoval na slunce, které mu na očních bulvách tančí šavlový tanec, mrzké permoníky drtící kladivy uvnitř lebky zbytky střízlivých buněk a písečné červy řádící v dunách na jazyku. Chudák. Přítomným maně vytanula na mysli tradovaná historka o tom, kterak se známý herecký lord vracel z prohýřené noci v Ocelovém srdci republiky tramvají zaplněnou horníky jedoucími na ranní směnu. Nonšalantně pohodil šálou a prohlásil památnou větu: „To se vám to fárá, když my na vás hrajeme.“ Mladý muž nakonec vyskočil na nohy s jistotou čerstvě narozené gazely a poměrně rovným krokem, ne nepodobným bruslení, vyrazil k domovu. Uvolněné místo vzápětí zabral natěšený řidič, a zatímco se trpící světák ploužil k posteli, vrátili se ti šťastnější do práce.