Jestli mají strážníci v této nejisté době něco jistého, tak je to skutečnost, že žádný den neprožívají stejně. A to ani kdyby měli ve městě sviště Phila, který na Hromnice v Punxsutawney předpovídá počasí. Našinec si musí vystačit s křečky. Ale ti zase předvídají dostavbu dálnice. Každopádně je portfolio strážnických činností velmi rozmanité a každá z nich vyžaduje rozličný přístup.
V případě prvního letošního propuštění živoly (dík za slovní obrat patří Mauricovi z Madagaskaru) ze hřbitova stačilo ověřit, že postava za zamčenou bránou nemá mezi rovy trvalý ni přechodný pobyt. Neměla. Zato strážníci měli klíče od té zamčené brány a po setmění by na hřbitově nikoho zbůhdarma nenechali. Takže klíče dovnitř, šťastná živola ven. Jedna nula pro živé.
To v případě dezorientované seniorky museli sáhnout do boxů s nálepkami: empatie, pochopení a trpělivost. Když hlídka dorazila prověřit oznámení o zmatené ženě, nalezla u obchodního domu milou dámu, která se bohužel neorientovala ani v čase, ani prostoru. Netušila, kdy se narodila, kde bydlí či jak se jmenuje. Poněkud prekérní situace. Zkušení strážníci však mohou bezpečně říct jednu věc – že každého z více než čtyřiceti tisíc obyvatel města již někdy někde potkali. Nejinak tomu bylo i u usměvavé stařenky. Hlídka začala žhavit paměťové závity a virtuální telefonní dráty. Netrvalo dlouho a k tváři babičky si přiřadili jméno. Hned poté zjistili, že poprvé uviděla světlo světa ve stejném roce jako Čápova Babička. To již spokojeně seděla ve vyhřátém služebním voze a strážníci ji odváželi domů. Sice ne na Staré bělidlo, kde by ji čekal Sultán a Tyrl, ale do bytu, kde ji čekali synové, s nimiž se mezitím telefonicky spojili.
Prostě, jak by řekla Gumpova máma: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.