Na závěr zpráv obvykle patří zvířátko, nicméně my máme v týdenním výčtu jenom mrtvé prase, a i kdybychom ho nacpali do nůše, ošatce koťátek se vyrovná jen těžko. Proto přicházíme se záložním plánem – borec na konec. Od půlnoci uplynulo přesně tolik času, kolik stačí na zhlédnutí kultovního snímku To, když na stálou službu zavolala rozespalá a notně rozladěná žena, která si postěžovala na nočního trapiče. Tím měl být neznámý rošťák, který již notnou dobu s fortelem hyperaktivního tambora mlátil železnou tyčí do popelnic.
Už když se hlídka blížila k inkriminovanému místu, zaslechla podivné zvuky, které zněly, jako když do běžící míchačky spadne fanka (zednická lžíce, nikoliv přidavačka). Vzápětí zvuky utichly a strážníci zahlédli muže nejen s koženou brašnou, ale především s kovovou holí, kterak se na rohu snažil vzít roha. Hlídka ho zastavila v rozletu, respektive v rozběhu a jala se zjišťovat, proč si na trénink hry na bicí vybral ty nejhorší podmínky – místo, čas a vlastně i ty improvizované bicí. Muž chvíli na strážníky nechápavě hleděl, načež lakonicky prohlásil, že tam byl, ale nebil.
Dle svých slov se věnoval sběru popelnicových pokladů a tyč využíval k průzkumu nižších pater odpadových nádob jako mravenečník svůj jazyk při gastronomické exkurzi do termitiště. Tu a tam jí zakverlal proti směru hodinových ručiček, aby promísil obsah, a když se na ní zachytil nějaký neplánovaný předmět a nechtěl dolů, domluvil mu lehkými údery o okraj a vrátil zpět (v tom se poněkud lišil od výše zmíněného chudozubého savce). Podle stop na tyči se předměty zachytávaly zjevně poměrně často.
Hlídka sběrači vysvětlila, že vybírání popelnic je ve městě zakázané, nehledě na noční klid. Jelikož nebylo okolí znečištěné a nechtěné úlovky skutečně padaly zpět do odpadního lůna, zvedli strážníci pouze prst a varovně s ním vertikálně zahýbali. Borec na konec nakonec metelil domů bez úlovku a ulice se ponořila na chvíli do ticha. Než vyjeli popeláři.