Jednu takovou destinaci tvoří domek věkovitého páru. Čas od času jeden či druhý zůstane na podlaze (letos již potřetí) a životní partner nemá ani svaly ani čáry, aby ho dostal zase vzhůru. Pak prsty zmáčknou kolonku „oblíbené“ na mobilním telefonu a rty přivolají na pomoc strážníky. Ti sice také nemají čáry, ale svalů se u nich najde dost (kde nejsou svaly, tam je vytříbená technika). Další žádost však měla nečekané vyústění.
Dva dny po posledním výjezdu, kdy stařenka skončila po pádu v nemocnici, se na stálou službu opět obrátil starý známý s osmi křížky na krku a požádal o pomoc. Kvílení větru v telefonním sluchátku rvalo muži slova od úst, takže bylo volání krapet kouskované. Zaznělo něco jako vrána dole, vrána dole. Na moravskou variantu kultovní hlášky o sestřeleném černém jestřábovi to nevypadalo, zvláště, když muž větrně dodal, že poryv vichru srazil tu starou vránu a on ji nemůže zvednout. Ačkoliv bylo strážníkům trochu divné, kterak se manželé titulují (mohlo to však být i horší), usoudili, že je manželka zpět z nemocnice a vzhledem k vetché postavě neustála běsnění živlů.
K domku tedy vyjela hlídka, aby poskytla náležitou asistenci a zkontrolovala zdravotní stav dotyčné. Po příjezdu strážníci zjistili, v čem je zakopaný pes. Pochopitelně obrazně. A modří již také vědí nebo alespoň tuší. Vrána nebyla vránou, a tudíž ani kódovanou manželkou, alebrž bránou. Konkrétně bránou od garáže, kterou skutečně potměšilý závan větru přibouchl takovou silou, že s ní stařík nebyl s to hnout.
Když už tam hlídka byla, zachovala stoický klid a s výrazem blafujícího pokerového hráče vzpurnou bránu uvolnila.