Toto moudro znali již v antickém Římě (skladníci ve šroubárně říkají bursa vacans aere vetat inter vina sedere) a lze věřit, že bez alespoň pěti lumíků a dvou chlupatých chobotů nedostali kvašené bobule ani lovci mamutů. Ostatně i Petra Máchala, který si objednal plný talíř bramboračky, vepřové se zelím, gulášek s chlebem a tvarohový knedlík si krčmář nejprve proklepnul, zda je dostatečně solventní. Po čertu byl. Dnes to tak bohužel nelze.
Své o tom ví obsluha kavárny, která v zárodku večera požádala strážníky o zákrok proti ženě, jež měla jistý drobný problém s drobnými k platbě. A vlastně nejen s drobnými. Když hlídka dorazila na místo, zjistila, že si dotyčná dala pivo, což proložila dvěma zásmažkami v podobě stakanů vodky. Když došlo na placení, pokrčila rameny a odešla. Aby zcela nezmizela ve víru podvečerního středoměsta, vydal se ji z bezpečné vzdálenosti lstivě sledovat jeden ze zaměstnanců kavárny. Díky plížení však nebyl tak rychlý jako jeho kořist, která se mu pozvolna vzdalovala.
Hlídka tedy stopaři poskytla určitou výhodu v podobě služebního vozu. Samozřejmě jako spolujezdci. Po čtyřech kolech to šlo pochopitelně rychleji než po dvou nohách. Přesto však chybělo pouhých sedmdesát centimetrů a žena, která bezpečně překonala pět set dvacet šest metrů, by zaplula do jedné pochybné nálevny a splynula s tamním osazenstvem.
Při následném prověřování opustilo obočí zkušených strážníků vyhrazené místo a přesunulo se na zátylek. Ženin seznam přestupků, které za poslední dva roky zvládla spáchat ve Štatlu nedaleko Vídně, pokryl dvě celé stránky. Písmem jen o něco větším, než jsou psány doušky pod smlouvami úvěrových společností. Proč si jako další destinaci pro svá alotria žena vybrala zrovna naše město, zůstává záhadou, nicméně pevně věříme, že když už nezvítězí svědomí, zvítězí stesk po domově.