Krátce po poledni přijali oznámení z jednoho obchodu. Tentokrát se nejednalo o krádež, jak by mnozí očekávali, alebrž o zmatenou stařenku, která měla okupovat prostor pokladen a vytvářet poetický neřízený chaos. Když strážníci dorazili na místo, začali hned zjišťovat copak ženu stejně mladou jako pražská zoo trápí. Ukázalo se, že netrpí žádným zjevným fyzickým či mentálním neduhem. Jako jádro problému se ukázala skutečnost, že nakoupila stelivo pro kočky. Na tom by nebylo nic divného, kdyby toho steliva nebylo patnáct kilo (čímž by bez problémů podestlala tygrovi ze zmíněné zahrady).
Stařenka následně zpanikařila, neb netušila, jak dostane nákup domů. Možností vytanulo pochopitelně několik, leč jediná morálně schůdná. Hlídka popadla nákup a vyrazila se starou paní k domovu. Úsměvnou vložkou byl dotaz dámy, zda jeden z přítomných strážníků nemá tisíc korun. Když se oslovený dotázal, k čemu bankovku potřebuje, uvedla, že je to přece jasné – aby mohla za odnos zaplatit a má jen bankovku s Emou. Jakmile jí mírně vykolejení strážníci objasnili, že jsou strážníci, obdařila je odzbrojujícím úsměvem, poplácala po líci, zavzpomínala na fešáky v uniformě v předválečném období a sdělila, že jsou teda moc hodní. Po této vsuvce se mohlo opět vyrazit.
Jak už to tak bývá, výtah v domě žádný a byt až v té nejvyšší etáži. Zatímco strážníci s přibývajícími patry funěli jak Ivánek s medvědí hlavou táhnoucí do kopce seniorku s klestím, milovnice koček zdolávala schody s čiperností veverky, jako by devět křížků nic neznamenalo. V cílovém patře na hlídku počkala, věnovala jí další, již tisíceré díky a spokojeně zaplula do bytu. Strážníci se vydýchali, a pak ještě telefonicky informovali o situaci stařenčiny příbuzné.