Co lze stihnout za 117 minut? Hodně. Třeba vystát frontu u pokladny v době letákových slev. Najít parkovací místo v okolí bydliště po páté hodině večerní. Vysvětlit manželovi, kde najde houbičky na mytí nádobí a pak pro ně poslat děti. Nebo zhlédnout putování mladého Pytlíka s prstenem až po setkání se starým Pytlíkem bez prstenu. Strážníci za tu dobu stihli pět zákroků.
Ze startu vše odstartovala žádost o nastartování. Na stálou službu se obrátil zoufalý řidič, který sdělil, že zkusil snad všechny metody, včetně klečení, nadávek, třech kopnutí, omluvy a modliteb, nicméně jeho plechový miláček ani ťuk. Pak zalichotil, že mají strážníci určitě lepší zdroj, kterým by mu domluvili, aby snad škytl. Měli. Zkusili. Neškytl. Návrh na společnou hromadnou modlitbu s omluvou odmítli.
Následovalo oznámení o letitém zmateném muži, který se pohyboval po ulici v papučích. Vzhledem k teplotám, které i jinak důstojně kráčející ptáky nutilo poskakovat v rytmu odzemku, vzniklo podezření, že nejde o plánované obutí. Ještě než hlídka dorazila na místo, upřesnil svědek skutečnost, že se mu stařík představil a pak odešel domů. Tím to mohlo skončit, avšak jméno chodce nebylo strážníkům neznámé, neboť ho ten den již jednou v podobné situaci řešili. Z toho důvodu jeli k němu do bytu, aby zjistili, zda a v jakém stavu dorazil. Dorazil a v dobrém. O těchto výletech poté informovali jeho syna a sociální pracovníky.
Následně vysílačka nahlásila podivné individuum polehávající u obchodního domu strážené psem se zlověstným kukučem. Na inkriminovaném místě nalezla hlídka samozvaného místopředsedu místní buňky SDS (sboru dobrovolných squaterů), který v notně vegetativním stavu podpíral patu zdi. Než ho strážníci nastartovali (mají přece ty lepší zdroje), dostavil se jeho kumpán a zapřísahal hlídku (nebo ji proklel v sanskrtu, těžko říct), že ho sám dopraví do místa uložení. Dvojice vytvořila lidskou obdobu štaflí a vyrazila do nedaleké centrály sboru. Plynulý krabí pohyb sice trochu narušoval pes, kterého střízlivější část štaflí přivázala souchodci k pasu, nicméně nakonec úspěšně zmizeli v tmách.
Zhruba v té době přijalo operační středisko oznámení o malém chlupatém cosi, co svědek nalezl na ulici a vypadá to jako pes. Nebo mop. Ale ne mops. Podle vodítka, které měl chuchlík připnuté k jedné části těla a čouhající růžové placičky odhadli strážníci, kde má který konec, načež přes něj projeli čtečkou na čipy. To chumel zjevně považoval za útok na svou integritu, načež začal hrát mrtvou vačici. Nebylo mu to nic platné. Čip měl, ale neregistrovaný. Chlupáče tak čekala noc mimo domov s mezipřistáním na služebně, kde si ho vyzvedla pracovnice útulku.
V tu chvíli zavolal všímavý muž, který projevil obavu o odloženou postavu. Podle umístění vzniklo jisté podezření, že se jedná o jednu část štaflí, což vzápětí potvrdil další hovor. Z něj vyplynulo, že kumpán dovedl svého parťáka jen čtyřicet devět metrů a osmdesát dva centimetrů vzdušnou čarou, načež mu došly síly. Jeho druh pak prý pronesl jednu z hrdinských filmových hlášek: „Nech mě tady a zachraň se.“ Nebo možná: „Hehe hahy ha haha he,“ a tak poslechl. Když strážníci dorazili na místo, zvedli dotyčného do stoje spatného. Bratra Tyrše by to sice neuvedlo do stavu nekontrolovatelného blaženého tetelení, avšak vzhledem k situaci se jednalo o celkem obstojný výkon. V tu ránu se odněkud jak octomilky při otevření láhve vína vyrojili ostatní členové SDS v počtu větším než malém. Naráz bylo rukou i nohou na rozdávání. Ne, že by se někdo nějaké končetiny vzdal. Spíš si vzal. Svorně pak konečně vyrazili k místu večerního lehu a strážníci mohli v klidu předat službu noční směně.