Stejně tak práce strážníků není jen o krádežích (a že jich je), opilcích (a že jich je na druhou) a jiných viditelných kratochvílích. Nedílnou součástí strážnických činností se plíživě stala pomoc osobám, které nemají jejich obratnost, sílu a know-how. Od chvíle, kdy skončil starý rok a doznělo poslední procítěně zpívané slovo „…můůůj,“ neuplynulo ani tři sta dvacet hodin a strážníci již mají na kontě deset zákroků se stejným jmenovatelem – osoba se z roztodivných příčin dostala ze sedu či lehu na nábytku na podlahu bytu. Dolů to jde obvykle samo a v drtivé většině případů bez sebemenší snahy. Dostat se nahoru těch pár decimetrů je však mnohdy stejně náročné, jako vystoupat v monoploutvi na Mont Blanc. Někdy je nablízku příbuzný či kamarád, který pomůže, leč v mnoha případech na to zkrátka ani on nestačí. Ostatně často je tou pomocnou rukou žena, která však ani s veškerou genderovou spravedlností světa s tělem prostě nehne. Koneckonců i pro zkušené, a tu a tam notně osvalené strážníky, je výzvou dostat metrák mrtvé (myšleno v tom dobrém slova smyslu) váhy zpět do sedla, neřkuli z vany. V těchto chvílích pak nezbývá, než vytočit strážníky (opět v tom dobrém slova smyslu, anžto tohle je nerozhodí). Ve všech případech hlídky ochotně poskytly hlavy i dvojhlavé svaly a dostaly dotyčné tam, kde to vše začalo. Jako bonus i na jiné místo dle jejich výběru. Nechyběla kontrola zdravotního stavu a prohození pár slov, protože ty nemůžou ublížit (tedy můžou, ale strážníci prohazovali jiná slova). S dalšími úkony už si příbuzenstvo či kamarádstvo poradilo samo.